Wrocław 1989
Karel Světnička
Příhod bylo na hodně. Počínajíc třeba sdělením moderátorky na koncertu, že během koncertu přijíždějí další a další Češi, kterým se podařilo s obrovskými problémy dostat přes hranice, ale teď v pozdní hodině nemají moc možností najít si ubytování. Vyzvala Poláky, kteří jsou v sále a byli by ochotni nějaké Čechy ubytovat, že mají po koncertu počkat u pokladny a tam mají jít i Češi bez ubytování, aby se tam dohodli, kdo je vezme na bydlení. Čechů bez bydlení bylo méně, než ochotných Poláků, tak pak bylo vidět u pokladny smutné Poláky, na které už nezbyli žádní Češi, kterým by pomohli s bydlením během koncertu...
Při přejezdu přes hranice bylo poznat, že se režim už pomalu rozkládá.
Když jsme jeli do Polska autem s Petrem Rímským s jeho přítelkyní a dvěma dětmi Pavla Dobeše – s Šárkou s Petrem, platilo omezení, že do Polska se smělo jet jen na pozvání nebo se mohlo, jak jsme si my vybrali, jako tranzit z Ostravska přes Polsko do NDR, aby nás na hranici vůbec pustili. Na hranici si celník vybral všechny pasy a odnesl někam do budovy celnice a nechal si otevřít kufr auta, kde viděl batohy se spacáky a šiškami salámu a bochníky chleba. Řekl: „Sice mi do toho nic není, ale domnívám se, že do NDR vůbec nejedete.“ Na to Petr Rímský (taky ve Wrocławi na koncertě hrál) odpověděl: „Ne, my jedeme do NDR. Vezu tam do speciálního servisu porouchaný zesilovač. Jinde takový servis není, než ve Frankfurtu nad Odrou. Kamarádi jedou se mnou na výlet se podívat do NDR, ať nejedu sám.“ Za chvíli celník z budovy přinesl pasy zpátky a odevzdal nám je opět se slovy, že tedy můžeme jet, ale že opravdu si nemyslí, že jedeme do Německa. My se opět dušovali, že opravdu naším cílem je Německo. Když jsme nasedali do auta, tak při zavírání dveří na nás celník s úsměvem ještě zavolal: „Tak ať se Vám to v té Wrocławi líbí!“. Raději jsme mu za přání nepoděkovali, ale hřálo nás, že na hranici se našel kupodivu normální člověk...
Při zpáteční cestě jsme předpokládali, že přejezd z Polska do Československa bude horší, protože už jsme měli informace, že díky koncertu ve Wrocławi je hranice prý totálně neprostupná, což se navíc zpřísnilo po zprávách, které při koncertu přinesl František Janouch, že v ulicích Berlína demonstruje milión Němců i za nás Čechoslováky. K tomu přišla i informace, že Jarek Nohavica na koncert do Wroclawi cestoval už o dva dny dříve brzy ráno v šest hodin, a to navíc bez ničeho – kytary a nějakých osobních věcí. Využil vyjímky, že bez pozvání šlo přes hranice Polska jet k návštěvě hrobů v rámci svátku vpomínky zesnulých – „dušiček“.Celníci se jej ještě ptali, kam jde takto pěšky přes most bez ničeho a on odpověděl, že jen tady na druhou stranu řeky z Těšína do Cieszyna na hrob, když jsou „dušičky“. Později, kolem desáté hodiny prý už přišel rozkaz z ministerstva vnitra, že neexistuje pustit pana Nohavicu přes hranici... měli smůlu...
Při znalosti toho všeho jsme při překračování hranice zpátky z Polska byli domluveni, že napřed pojede Jarek Nohavica v autě s Pavlem Dobešem a my pojedeme s odstupem několikatí aut, abychom viděli, co se bude s ním na hranici dít a podle toho reagovali. Přátelé z Rádia Svobodná Evropa nás vybavili na cestu několika telefonními čísly, kam máme při problémech volat na americkou ambasádu do Varšavy. Jeden celník strčil hlavu do okénka auta a něco tam říkal…pak nechal otevřít auto a nějaká celnice (vypadala dost přísně) chtěla všechno v autě prohledávat..ale bylo vidět, že celníci na lavičce na přechodu překládají věci z jedné tašky do druhé tam a zpátky... dokud se přísná celnice pohybovala kolem auta, ale pak mávli rukou a Pavel Dobeš s Jarkem odjel z celnice už na československé území. Pak jsme přijeli na hranici my. Opět celníci si prohlíželi obsah tašek a odnesli si do kanceláře celý balík písemných materiálů, co jsme nasbírali od Rádia Svobodná Evropa – různá prohlášení Charty 77, Havlovy texty apod. Věděl jsem, že když je materiál v jednom exempláři, tak podle tehdejších zákonů platilo, že nelze nás obvinit ze šíření protikomunistické propagandy, že lze si materiály uhájit tvrzením, že to je pro vlastní potřebu. Celníci si nás zavolali k okýnku, kde měli odnesené materiály a ukázali a z toho balíku asi tři věci, že tohle musíme nechat na celnici a zbytek si můžeme vzít. Už jsem chtěl protestovat ve smyslu jednoho materiálu pro vlastní potřebu včetně vyslovení požadavku na sepsání protokolu o zabavení věci... a pak mi to došlo, že asi jsem se přehmátnul a že některé věci jsem v záplavě textů vzal dvakrát. Okamžitě jsem se usmál na celníka a řekl mu: „Jejda, to byl omyl, že je to tam dvakrát, ale na druhé straně že mě to nenapadlo – mohl jsem Vám toho vzít víc, když bych věděl, že o to budete mít zájem..“ Celník se okamžitě dušoval, že opravdu o ty materiály vůbec nemá zájem... ale bylo vidět na jeho obličeji, jak se věci mají ve skutečnosti...
Byli jsme s Pavlem Dobešem a Jarkem Nohavicou domluveni že za hranicí v Bohumíně na náměstí na sebe počkáme. Dojeli jsme na náměstí, kde už čekali a hned jsme si sdělovali, co kdy celníci říkali... Jak celník vstrčil po příjezdu na hranici hlavu okýnkem dovnitř do auta Pavla a Jarka, tak řekl větu, která hovořila za vše: „Já mám dvě tváře – jednu tuhletu a druhou civilní...“