Ranní mlha plná vůně svobody

Vzpomínka na město, které mi tehdy připadalo tajemně nádherné
Petruška Šustrová

Město, o kterém píšu, se česky jmenuje Vratislav a polsky Wrocław – v češtině je to femininum, ale v polštině má mužský rod, je to ten Wrocław. Jenže jeho čeští milovníci s jakousi zatvrzelou úporností říkají ta Wroclaw a tenhle patvar má podle mne písemnou podobu Vroclav. Mluvím o Vroclavi v češtině v ženském rodě také, je to jako tajné znamení řádu jejích ctitelů a milovníků. Nikdy nezapomenu, jak jsme před dvaceti lety v prvních listopadových dnech bloudili dopolední mlhou nad mosty, které drží Vroclav pohromadě, a vdechovali neklamnou vůni svobody. Přijelo tam Čechů a Slováků několik tisíc a jistě si všichni to neobyčejně pohostinné město zamilovali, ale protože každý milostný příběh je jedinečný, měla bych mluvit jen o svém vlastním – možná to jiní návštěvníci vroclavského festivalu v roce 1989 prožívali jinak než já.

Já jsem většinu tří dnů, které jsem tenkrát ve Vroclavi strávila, proseděla v klubu pod prázdnými rámy, v nichž měly viset obrazy českých výtvarníků. Celníci je nepustili přes hranice – když tak dneska přemýšlím proč, nejspíš na vztek pořadatelům a návštěvníkům festivalu. Nebo si snad umíte představit rozumný důvod, proč by ve vroclavském klubu nemohly viset obrazy českých umělců? Já tedy ne.

Městomi připadalo tajemně nádherné, přestože bylo šedivé a jeho tehdejší podoba se té dnešní zdaleka nevyrovná. Ač jsem za uplynulých dvacet let navštívila Vroclav mnohokrát, nikdy už jsem nenašla nekonečné cihlové zdi, kolem kterých jsem tehdy v mlze a dešti asi chodila pořád dokola. Když jsme jednou hodně pozdě – už svítalo – vyšli v malé skupince z klubu na ulici, táhla nad námi pořád stejným směrem hejna vran. S křikem a tleskáním křídel jich vysoko nad ulicí přelétaly tisíce. Stáli jsme jako zakletí a sledovali ten neuvěřitelný úkaz, až Petr Král prohlásil: „Stejně se druhou stranou vracejí.“ Zasmáli jsme se a to nás osvobodilo – ale stejně se mi občas ten znepokojivý pohled vrací.

Vroclavský festival byl pozoruhodný a nezapomenutelný. Komunismus se beznadějně hroutil, ve Východním Německu vyšel do ulic milion lidí, ale já si pořád myslela, že v Československu se nic nehne. Mýlila jsem se, což mě samozřejmě těší. Ve Vroclavi už tehdy svoboda byla a Poláci poznávali její úskalí a věděli, že tajemná povznesená nálada nevydrží navěky. Nás to teprve čekalo. Dneska už samozřejmě víme také, že okamžiky okouzlení pominou a přijdou složité a mnohdy trpké situace, ale právě proto bychom si snad měli aspoň občas připomenout, jak byly první chvíle omamné.

Ve Vroclavi si to připomínají právě v těchto dnech: dnes je tam vernisáž obrazů českých umělců, které se tentokrát nepochybně dostaly přes hranice bez problémů. Těším se na ni nesmírně – a tiše doufám, že po ránu bude zase mlha, i když jinak nemám mlhu zrovna ráda. A třeba se mi v té mlze, když do ní vyrazím úplně sama, podaří znovu najít nekonečné cihlové zdi a potkat opojnou vůni svobody, která člověku vnuká pocit, že jsou všechno možnosti otevřené, že záleží jen na něm...

Lidové noviny, 5. listopadu 2009

Trpaslíci

Petruška Šustrová

Nejprve se, milí čtenáři, musím omluvit těm z vás, které jsem včera neúmyslně uvedla v omyl: tenkrát před dvaceti lety za úsvitu neletěla nad Vratislaví hejna a hejna vran – byli to havrani. Upozornil mě na to s jemnou výčitkou jeden kamarád; jak to může vědět, nechápu, když u toho nebyl. Druhý omyl, také nezáměrný, jehož jsem se dopustila, byl asi podstatnější. Výstava, na jejíž zahájení jsem do Vratislavi přijela, není výstava obrazů, ta je tady už od minulého týdne a je velkolepá. Ta, která byla zahájena včera v pravé poledne, je výstava Odkaz s lidskou tváří a je věnována Polsko-československé solidaritě. Zahájení asistovala, jak trefně pravil tvůrce výstavy Petr Blažek, celá řada „trojrozměrných exponátů“ – pamětníků a aktérů tehdejších událostí. Vystupuji v takové roli poměrně často, hlavně když udeří nějaké výročí, a je to zvláštní pocit. Na jedné straně si člověk připadá trochu jako cvičená opice: račte pohledět, vážené publikum, tihle lidé při tom byli. Publikum pokývne hlavou a nebohý exponát má většinou pronést něco pamětihodného…

Na druhé straně ovšem člověk potkává podobně potrefené, které si z těch dob pamatuje (nebo taky ne), a občas se dozví, jak doba a událost, které docela dobře pamatujeme, obrůstá legendami. Tak třeba na konferenci ve Lvově, která proběhla minulý týden, se zcela seriózně tvrdilo, že vratislavský seminář a festival na začátku listopadu 1989 byly uspořádány na podporu československé sametové revoluce. Historiky takové lapsy dráždí, ale mě baví, svědčí přece o tom, že lidská fantazie je nezdolná a čile vyplňuje mezery ve vědomostech. Legendou fyzicky obrůstá i město Vratislav. Trpaslíci, kteří bývali před více než dvaceti lety erbovním znamením Oranžové alternativy a jejího zakladatele a vůdčího ducha, „Majora“ Fydrycha, vyšplhali v centru města na lucerny. Postoupili tím o patro výš (možná i v důležitosti), neboť na zemi postávají, kamenní i kovoví, už dávno, celé roky. Město je na počest své nedávné hrdinské minulosti (z doby komunismu) rozestavělo na různých nečekaných místech, takže když se setmí, musí člověk chodit opatrně a dávat pozor, kam šlape. Jsou sice malí, ale masivní, zakopnout o trpaslíka není nic příjemného – a navíc má pak člověk provinilý pocit, že Vratislav jaksi nepřímo urazil.

K trpaslíkům se taky pojí jedna legenda zcela čerstvého data. Před nějakou dobou byla v Praze konference, na kterou přijel i slavný „Major“, a kdosi se snažil přesvědčit mladou redaktorku jednoho časopisu, že je to slavný člověk, se kterým stojí za to uveřejnit rozhovor. A argumentoval právě trpaslíky zdobícími vratislavské ulice. Redaktorka kupodivu Vratislav znala, několikrát ji navštívila (což Češi ke své škodě moc nedělají), ale měla o původu „krasnalů“, jak se trpaslíkům říká polsky, zcela jinou představu: „Trpaslíci jsou přece dávný symbol Vratislavi, pocházejí ze středověku.“ Major Fydrych, který pokládá mystifikaci za důležitou, takřka základní tvůrčí metodu, byl samozřejmě nadšen.

Lidové noviny, 6. listopadu 2009