Wrocław 1989
Milan Sejrek
Rok 1989 – komunistické režimy v okolních zemích padají, jen Jakeš a českoslovenští soudruzi sedí pevně na svých židlích. Tradiční demonstrace 21. srpna a 28. října jsou jako obvykle rozehnány policií, ani účast není výrazně vyšší – asi už se všichni smířili s nekonečností dočasnosti.
Pozdě se dozvídám o vystoupeních písničkářů-emigrantů v Budapešti, zpráva o chystaném koncertě ve Wrocławi přichází včas. Je jasné, že dostat se tam nebude jednoduché, naštěstí pomáhá pozvání od kamaráda Jurka z Varšavy a jedu pár dní dřív tam. V den akce vlakem do Wrocławi a hned z nádraží do zaplněného divadla. Atmosféra fantastická, všichni jsou dojatí, že vidí po dlouhých letech Třešňáka, Hutku a další písničkáře, kteří se jako jedni z mála v dusných normalizačních letech nevzdávali. Ale největší zážitek je Karel Kryl - poprvé vidím písničkáře, jehož písně zlidověly a který dokazuje, že velikost člověka nemá nic společného s jeho výškou. Večer končí skandováním a je znát, že všichni touží po změně a po svobodném Československu.
Pořadatelé vyzývají místní, aby u východu vyzvedli Čechy, kteří nemají kde spát. Spolu s dalším českým návštěvníkem se nás ujímá dvojice, vede k sobě, dává klíče a instrukce, jak zamknout byt, až budeme ráno odcházet, zatímco oni už budou v práci. To se nezapomíná a jsem rád, že mám teď možnost oplatit Polákům (byť jiným a o generaci mladším) jejich pohostinnost.
Velký zážitek je trochu překryt událostmi v listopadu 1989. Konečně jsou v čele státu lidé, za které se nemusím stydět. Začátek 90. let je plný energie, vracím se z prvních cest do západní Evropy a ta se mi zdá nudná proti tomu, co se děje u nás.
Ale několikeré volby všechno mění. Zase se stydím za lidi, kteří stojí v čele státu. Lidé nadávají na politiky, ale slušní lidé a slušné strany ve volbách propadají a vítězí hulváti a narcisové. Většině asi nevadí korupce a nebo ti, kterým vadí, k volbám nejdou. Lidé volí jako fotbaloví fanoušci - sice víme, že „naši“ podplatili rozhodčího a pár lidí z družstva soupeřů, ale hlavně že vyhrajeme! Bulvár se čte nejvíc a manipulátoři chytře ovlivňují veřejné mínění... Kdy těm nespokojeným dojde, že když budou volit pořád stejné strany nebo nepůjdou k volbám, budou si ti s ostrými lokty dovolovat pořád víc?
Zase mi v hlavě zní slova písničky Jaroslava Hutky: „Ach jak je to povědomé, to je píseň krajiny mé, tady domov mám...“