Wrocław 1989
Jiří Sachr
Na rádiu Svobodná Evropa již předem redaktoři avizovali konání Festivalu nezávislé československé kultury pojaté jako setkání představitelů československé kultury z venku a těch co zůstali doma. Pro všechny československé posluchače snad první příležitost setkat se tváří v tvář se všemi, které jsme slýchali jen zprostředkovaně na vlnách silně rušené Svobodné Evropy i těmi, kteří byť doma, ale přesto oficiálně vzhledem ke svým veřejným postojům a tvorbě doma zakazování a perzekuováni.
Také pro mne příležitost spatřit a slyšet na vlastní oči a uši ty, které jsem s ohledem ke svému věku znal jen z magnetofonových pásků a v případě Karla Kryla ze silně ohraného elpíčka, které mu v roce 69 stačilo ještě vyjít u Pantonu. Celá akce, kterou připravila Polsko-československá solidarita, měla ovšem nejen hudební, ale také duchovní a výtvarný obsah. Rozhodl jsem se – jedu. Co tomu ale všechno předcházelo a co jsem musel ještě podstoupit?
Jelikož nebylo v roce 1989 možné cestovat na pas či cestovní doložku do Polska bez tzv. pozvání, bylo prvním předpokladem k cestě si toto zajistit. Zde jsem neviděl nejmenší problém, jelikož moje teta žijící ve Valašském Meziříčí byla Polkou, která se k nám do rodiny provdala z oblasti východního Polska a ta mne také vybavila pěti kusy nutného pozvání. Z tohoto počtu jsem uspokojil ještě své dva známé a těšil se na cestu.
Vše se pro mne mírně zkomplikovalo 28. října, kdy mne policie sebrala na demonstraci v Praze na Václaváku a tak jsem se týden před Vratislaví ocitl snad ve všech středočeských vyšetřovnách a skončil na Pankráci. S ohledem na svůj podpis pod Chartou 77, ke které jsem se připojil po lednové Palachiádě, jsem ve své mysli počítal s vazbou, ale naštěstí se z toho vyloupla „jen“ čtyřicetiosmihodinovka, obvinění a následné trestní stíhání na svobodě. Vratislav na mne tedy stále čekala.
V kanceláři místeckého Čedoku jsem si obstaral jízdenku na vlak, ale rozhodl jsem se hranice překročit na pěším přechodu v Českém Těšíně již 2. listopadu v domnění, že o den později budou estébáci na hranici více soustředěni. Navíc jsem spoléhal na noční hodinu a spánek službu konajících celníků. Coby držitel tří kusů pozvání jsem si ve své naivitě nepřipouštěl žádný problém. Ten ovšem přišel a to hned v Českém Těšíně.
Úřadující celník mne podstoupil svému kolegovi, který si mne změřil svým rentgenovým zrakem a spočinul jím na mém spacáku, který jsem měl s sebou (další chyba = dnes už bych cestoval jen s kartáčkem na zuby, peněženkou a doklady), prolustroval mé jméno s jakýmsi seznamem snad nežádoucích osob, odebral mi pozvání a suše oznámil, že mne na území Polska nevpustí. Další naše komunikace byla bezpředmětná a já se vrátil na vlakové nádraží v Českém Těšíně. To mi už začalo být jasné, že cesta nebude mít hladký průběh.
Prvním vlakem jsem se přesunul do Bohumína, kde jsem nastoupil do rychlíku do Katovic. Průvodčí v pohodě štípl jízdenku a tak jsem si v duchu začal výskat… druhý pokus vyšel! Jen chvíli. Záhy se objevila další persona – československá hraniční a celní kontrola. Kontrola pasu, pozvání, několik dotazů a verdikt – vystoupíte si! Před přítomným polským spolucestujícím roztrhal pozvání a na jeho protesty reagoval slovy, že pokud nezavře hubu, udělá mu takovou kontrolu, že si bude vystupovat se mnou. Na mé protesty z jakých důvodů si mám vystoupit reagoval, že nemám pozvání. Samozřejmě jsem protestoval, že jej před chvíli a před svědkem roztrhal, ale na to odpověděl: „Mě nezajímá, co jsem udělal, ale že nemáte pozvání!“ Do toho všeho se zamíchal kolemjdoucí polský celník, který mne vyzýval, abych zůstal sedět, že mne odbaví. Čech jej okřikl, že až budu na polské straně, klidně si může odbavovat celý vlak. To už jsme ale zastavili v Petrovicích u Karviné a uniformovaní i v civilu oblečení pohůnci nás drátovali z vlaku. Někteří vystupovali dobrovolně, některé museli opravdu vytlačit.
Najednou jsem zíral, kolik nás vlastně je postiženo (můj odhad bylo cca 50 osob všech věkových kategorií) a narazil jsem zde také na svého ostravského známého Honzu Oravce, který zde byl s dalším svým kamarádem. Z rozhovorů jsem usoudil, že se snad podařilo projet jen dvacítce úspěšnějších. Mezitím nás hlídali pohraničníci a všichni svorně jsme byli nalifrováni do motoráku, který nás odvezl zpět do Bohumína. Co dál? Někteří to vzdávali, jiní chtěli projet dalším vlakem. Jelikož jsem viděl, že se státní moc připravila, Honzovi jsem navrhl další postup a tím byl přechod „zelené hranice“ v oblasti Čantoryje, kde stojí česká turistická chata jen pár metrů od státní hranice. Jen tak vzdát jsme se nechtěli! Otázkou bylo, kteří pohraničníci mají službu v této části. Pravidelně se totiž střídali v půlročních intervalech Češi s Poláky. Ze zadržení Poláky bychom si nic nedělali a doufali jsme ve svobodné ovzduší, které již Poláci dýchali. Bylo rozhodnuto. Vše podpořil i jeden z kolegů, který se přidal, takže jsme dohromady vytvořili „silnou čtverku“. Ten navíc telefonicky zajistil svého dalšího kamaráda, řidiče dvanácettrojky, který nás vyzvedl na nádraží v Třinci a podstatnou část nás vyvezl do hor směrem k hranici. Dále jsme kráčeli už po svých směrem ke státní hranici. Groteskní bylo, že jsme se ukrývali v mlází podél lesní cesty před dvěma auty, které zde projely. Obě měly české SPZ. Za chvíli jsme narazili na české chataře a bylo jasno – hranice je až za dalším lesním hřebenem. Po hodince jsme už stáli u hraničního kamene a rychlým během jsme se pustili na polskou stranu a za přispění rad polských gorolů jsme dorazili do městečka Wisľy.
Tady jsme se dali do řeči s taxikářem a usmlouvali cenu do Katovic. Československá koruna byla v kurzu a cena rozpočtena na jednoho přijatelná. Takže jedeme, možná stihneme i večerní koncert Karla Kryla. V Katovicích se loučíme s taxikářem a nastupujeme na vlak do Vratislavi. Všichni jsme tak upotřebili naše původní jízdenky.
Ve Vratislavi organizačně vše skvěle připravené. Koncert Kryla jsme stihli v jeho závěru. Využili jsme nabídek místních k ubytování, ale museli jsme se rozdělit. Ocitl jsem se v rodině novináře, kde jsem pro následující 2 dny nalezl azyl nejen já, ale i několik dalších osob. Dnes už mi vše víceméně splývá v jeden obraz. Výstavy, přednášky, skvěli lidé - Janouch z Nadace Charty 77, Pavel Tigrid, Karel Kryl, Vlasta Třešňák, Jaroslav Hutka, Pavel Dobeš (nejraději bych z pochopitelných důvodů zcela zapomněl na Nohavicu). Hlavní koncert v budově vratislavského divadla završený momentem, kdy byl ve svém průběhu koncert přerušen přáteli z tehdejšího NDR, kteří všem přítomným sdělili úžasnou informaci „V těchto chvílích je v ulicích Berlína více než 100.000 lidí v ulicích!“. Všichni jsme byli v opojném rauši a chtěli jsme věřit zvolání „Za rok už všichni doma!“ Vše bylo v pohybu! A to jsme nevěděli, jak blízko jsme svobodě i my.
Konec, loučení, odjezd… Osobní kontrola na české straně těšínského hraničního přechodu a tiskové materiály a placky v rukou celníka. Žádný zápis o zabavených věcech a něco mi přece i ponechal. Pokud zadržené materiály posloužily k další distribuci – jenom fajn.
Zcela závěrem bych chtěl po létech poděkovat všem, kteří mi nějakým způsobem pomohli a byli nápomocni. Velké díky rodině, která mi v těch dnech poskytla azyl a zázemí svého domova, bohužel jsem při stěhování z Dolní Bečvy ztratil všechny kontakty. Rád na všechny stále vzpomínám.