Češi nebojte se, svoboda bude

Jiří Peňás

Studený vlak zastavil na peronu, který byl ještě ponořený do tmy. Byly asi čtyři hodiny v noci. Prokřehlí jsme vystoupili z vagonu a já si neodpustil to teatrální gesto, které jsem ale myslel docela vážně.

Klekl jsem na zem a snad jsem se i dotkl rty země, jak to dělal papež. Bylo mi třiadvacet a poprvé v životě jsem byl v zemi, kde nevládli komunisté a byla tu ano - svoboda.

Sobota 4. listopadu 1989. Byli jsme v Polsku, ve Wrocławi. Ve městě se od pátku konal Festival nezávislé československé kultury organizovaný Polsko-československou solidaritou. Po převratných změnách, ke kterým během roku 1989 v zemi došlo, tu najednou byla možnost pozvat československý exil a opozici, která se doma sejít nemohla, do své vlasti, přijmout je a pohostit. Doposud mě ta „solidarita“, spojená se spikleneckou touhou převézt komunisty, dojímá...

Před týdnem rozehnala v Praze bez větších problémů policie demonstraci k výročí vzniku republiky. Přišlo snad ještě méně lidí, než se na obou stranách čekalo. Režim byl sice zcela prohnilý, ale společnost zůstávala apatická a nehybná. Na demonstrace chodilo - a to pořád jen v Praze - standardně dva tři tisíce lidí, člověk už měl pocit, že je začíná všechny znát. Opozice jako by neměla koho vést a nebyla si jistá, zda za ní někdo stojí. Cosi v té zemi zamrzlo a zdálo se, že přes zimu to už tak určitě zůstane. Debaty se vedly, jestli to rupne aspoň příští rok. Byli i skeptici, kteří tvrdili, že zůstaneme s Rumunskem na dlouho posledními mohykány stalinismu, byť se zpuchřelou tváří. Ledy ale tály všude kolem, nejdál bylo samozřejmě Polsko.

Dohody u kulatého stolu a pak především fenomenální porážka komunistů v červnových volbách změnila v Polsku definitivně politický systém. Z disidentů, jako byli Michnik, Kuroň, Geremek, o nichž se zde psalo pomalu jako o zločincích, byli náhle ctihodní senátoři a člověk se těšil, jak přijedou do Prahy jako oficiální delegace. Od srpna stála v čele státu vláda, které předsedal katolický intelektuál Tadeusz Mazowiecki. Nejprodávanějšími novinami byl deník Solidarity Gazeta wyborzca. Člověku, který sledoval se sympatiemi, co se v Polsku děje, oči přecházely úžasem.

Později Václav Havel nazve vratislavský festival „předehrou sametové revoluce“. To tehdy nikdo z nás na tom peronu ovšem netušil. Šli jsme do nádražní haly a člověk si hned uvědomil, že přijel možná do svobodné, ale chudé, vydrancované a sešlé země. Oprýskaná hala spoře osvětlená blikajícími neony, ploužící se postavy obalené hadry, pár krámů s jakýmisi cetkami a čímsi, co snad mělo být pečivo. Ale v trafice svítilo na novinách Gazeta wyborzca slavné červené logo Solidarnosci. Hned jsme si s Martinem Weissem jeden výtisk těch novin koupili.

Nějak jsme na nádraží přečkali několik hodin do rozednění. Pak jsme vyšli do města a začali potkávat první Čechy. Některé jsme znali aspoň od vidění. Převládaly „máničky“ a lidé z undergroundu, ale byli tam snad i nějací studenti, jak teď vím od historika Petra Blažka, který se čs.-polskými opozičními vztahy zabývá, byli tam i tajní, protože StB dobře akci sledovala a měla v Polsku stále své soudruhy, vždyť ani tady se komunisté nepustili moci jen tak ze dne na den.

Z jiného světa Rychle jsme si vyprávěli, jak se kdo do Polska dostal. My jsme přijeli oklikou přes Drážďany a Zhořelec. Trochu běžné hraniční buzerace jsme byli vystaveni jen v Děčíně, kde mě důkladně prošacovala německá babizna, možná jsem byl její poslední případ, protože NDR se též už neodvratně hroutila - v Drážďanech jsme viděli vymlácené nádraží Dresden-Neustadt, kde se před několika dny snažily davy obyvatel dostat do vlaku, který vezl jejich šťastnější krajany z Prahy na vysněný Západ. Ve vzduchu jako by byla cítit atmosféra pádu, vzpoury a změny. Když jsme pak jeli v noci přes německo-polské hranice, již tam žádné kontroly nebyly.

Ti, kdo volili nejkratší cestu přes českopolskou hranici, měli méně štěstí. Od čtvrtka byly z naší strany hranice zcela uzavřené, ani pracně sehnaná pozvání nebyla nic platná. Pohraničníci prostě vysadili cestující z vlaku, z autobusů, neotevřeli automobilům závoru, máte smůlu. Většina se vrátila, někteří zůstali na hranicích a čekali. V sobotu odpoledne kupodivu Češi hranici otevřeli, večer pak byl střed města skutečně skoro český, nakonec do Vratislavi přijelo kolem dvou tisíc Čechů a jistě i mnoho Slováků. Mezitím jsme se dozvídali zprávy z místa: někteří měli štěstí a stihli včerejší koncert v Polském divadle: skutečně tam hrál Kryl? A je tady Hutka? Jaroslav Hutka? A Třešňák? Jo, ten je tady taky. Nebo není? Pane jo, vždyť já je asi nepoznám... Najednou jsem uviděl jako vždy rozesmátého malíře Michala Singera: Čoveče, tak ty svině estébácký nám zabavily ty obrazy, který tady měly být vystavený. Dodávka pořád stojí na hranici, vymysleli si, že to jsou kradený plátna a že jsou přes ně přemalovaný naše čmáranice, to jsou takový kurvy, smál se na celé kolo. No co, bude výstava prázdných rámů a bude se jmenovat Zrekwirowano, Zabaveno. Za 20 let se znovu půjdeme projít po městě, v Městském muzeu bude Michal Singer vystavovat s dalším českými výtvarníky.

Když jsem do Vratislavi přijel po deseti letech, v roce 2000, nemohl jsem to město, které má nyní krásně zrekonstruované historické centrum a některá zákoutí mohou malebností konkurovat Praze, poznat. Tehdy bylo nesmírně oprýskané, zanedbané, potažené šedivou mázdrou, staré domy bez fasády, hnusné polské činžáky, krámy byly poloprázdné, chleba ruského typu, jeden salám na štangli, zaplať panbůh za něj. Nároží ale byla polepena plakáty, které by u nás byly okamžitě strženy a šlo by se za ně sedět. Všude slavný znak Solidarity nebo kotva s křížem, starý symbol polského hnutí odporu. V knihkupectvích před univerzitou byly knihy, o kterých jsme mohli u nás jen snít: Orwell, Solženicyn, Milosz, Bauman, Kolakowski... Havel samozřejmě. Do Polska jsem jezdil poslední dva roky, pokaždé via Německo, přes hranici na Odře. V létě 1988 jsem byl v Gdaňsku, kde jsem se byl hned ráno po příjezdu podívat na slavné loděnice V. I. Lenina, v nichž se zrodila Solidarita. Stál jsem tam před začátkem směny u tovární brány a hleděl na chlapy, jak jdou do práce, na dělnickou třídu, která porazí „stát dělníků a rolníků“. Týden poté propukly na Pobřeží znovu stávky, které komunistický režim svalily už definitivně. Ve Wroclawi, česky Vratislavi, metropoli Dolního Slezska, jsem byl tehdy ale poprvé. Nevím ale, jestli jsem vnímal to, co vím teď, že těžko najít město tak dokonale „středoevropské“, myslí-li se tím koloběh pohnutých dějin, v nichž má podíl několik národů. Ve starobylé, kdysi k České koruně náležející Vratislavi, pak k Prusku náležející Breslau, se vyměnilo po roce 1945 kompletně obyvatelstvo. Do trosek byli převezeni Poláci ze Sověty zabraného Lwówa - Lemberku - Lvova. Ti lidé měli svou konkrétní zkušenost se Stalinem, jistě i proto patřila Wrocław k tradičním baštám antikomunistické opozice. Ve zdejších závodech stejně jako na univerzitě působila spolu s Gdaňskem a Nowou Hutí u Krakova nejsilnější organizace odborového hnutí Solidarnosc, zde v době výjimečného stavu měla centrum podzemní Solidarnosc walcanca - Solidarita bojující. A zde také probíhaly nejtvrdší pouliční střety s Jaruzelského vojenským režimem, jako ten 13. června 1982, kdy půl roku po vyhlášení výjimečného stavu tisíce Vratislavanů postavilo barikády a několik hodin doslova válčilo s policejními a vojenskými jednotkami o své město. Mnohé z toho jsem se dozvídal až časem, stejně jako jsem asi nevěděl, že právě Wrocław je centrem recesistického hnutí Pomerančová alternativa, která svými bláznivými kousky, jako třeba oslavy VŘSR pod heslem „všechnu moc trpaslíkům!“, přičemž trpaslík se polsky řekne „krasnoludka“, čili červený mužíček, dokonale mátla policii, ale i seriózní bojovníky z řad opozice.

Mladík se životem před sebou Došli jsme k univerzitě, jejíž barokní budovy okamžitě připomenou pražské Klementinum. Však také byly postaveny ve stejné době a ve stejném státním útvaru za panování společného císaře Leopolda I. (zemřel roku 1705). Nejkrásnější sál ve městě, skutečně nádherná barokní Aula Leopoldina byla také místem semináře, který měl být na jakési vznešené politicko-kulturně-historické téma, ale stejně tam všichni řečníci mluvili o jednom: kdy to konečně v Československu praskne. Vzpomínám si, že jsem nevycházel z úžasu: skutečně tu seděli, diskutovali a na chodbě před sálem pokuřovali lidé, které jsem znal z „nepovolených“ knih, z exilových časopisů nebo ze Svobodné Evropy, ale v Československu oficiálně neexistovali. Dnes je to mladším šťastlivcům těžko vysvětlitelné, ale tehdy odejít do exilu a tam vyvíjet nějakou činnost, to bylo jako odletět na jinou planetu bez nároku vrátit se zpět. A teď tedy měli lidé ze země za dráty možnost s nimi mluvit, ovšem s tím, že se opět za ty dráty pozítří vrátí. Exil se tu poprvé mohl sejít nejen mezi sebou, ale i s lidmi jako jsem byl třeba já, mladík se životem před sebou.

Zíral jsem jak vyoraná myš. Tak tohle je Karel Schwarzenberg, hmm, od pohledu zajímavý člověk, třeba se s ním ještě někdy uvidím. A teď řídí seminář s Vilémem Prečanem, historikem, který editoval Havlovy spisy. Ježišmarja, to je Pavel Kohout! Já se bavím s Pavlem Kohoutem o šancích na obnovu sociální demokracie v Československu! A že by tohle byl Pavel Tigrid? Má přece prokvetlou bradku a je určitě hrozně upovídaný. Ne, Pavel Tigrid zůstal nachlazený v hotelu ve Varšavě, byl to atomový fyzik František Janouch ze Švédska, pokladník Nadace Charty 77. Tigrid poslal místo sebe Jana Pelce, dvoumetrového vlasáče s bradkou, co napsal Děti ráje, o jehož literárních kvalitách se hádala celá Klamovka. Tak vy jste Karel Hvížďala? Co myslíte, mám si troufnout převézt váš Dálkový výslech s Václavem Havlem přes hranice? Dole ho mají ještě pár kusů. Nakonec jsem ho celý přečetl za dvě hodiny v jedné kavárně u herbaty a raději ho nechal u polských kamarádů, že mi ho jednou vezmou do Prahy.

Jak známo, to už bylo zbytečné. V sobotu večer na druhém koncertě v Teatru Polskim se jeden vystupující za druhým loučili stejným pozdravem: příště v Praze. Kdy bude to příště, záleželo na individuální představivosti. V sále to vypadalo, jako by měla každou chvíli explodovat citová nálož. Věru jsem se snažil být zdrženlivý a udržovat si jistý odstup od citových projevů, ale při Karlu Krylovi, nevím už, co zpíval, zda Morituri te salutant nebo takovou tu jímavou píseň o lásce, se kterou se zamkneš do pokoje, jsem cítil, jak mi tečou slzy. Pravděpodobně tekly i Krylovi, který, jak jsem se dozvěděl, zůstal pak v Polsku ještě týden a vzal to přes Varšavu do Gdaňsku. Další nápor na city přišel s Jaroslavem Hutkou, který končil písní Náměšť („krásný je svět, krásnější je moře... etc.), které jsem měl za měsíc, kdy ji bude dav zpívat do omrzení, už plné zuby. To jsem však tehdy nevěděl a zpíval odhodlaně s publikem.

Vrcholem večera byl však okamžik, kdy se na pódiu objevil chlapík, který rozrušeným hlasem polsky, ale jako by s německým přízvukem oznámil, že právě přijel z Berlína, kde se koná demonstrace, na níž je odhadem snad milion lidí. A tento muž, který, jak teď vím, byl východoněmecký disident Wolfgang Templin, zvolal: Ať žije svoboda! Jen nevím už, jestli polsky, německy, nebo česky. Rozuměl tomu každý. A připouštím, že se mi cosi do očí dere ještě teď skoro přesně po dvacet letech. Berlínská zeď padla o týden později.

V neděli jsem se rozloučil s polskými kamarády, u kterých jsem spal, aniž bych věděl, jak jsem se k nim dostal. Odjel jsem vlakem přes Kudowu-Zdroj u českých hranic. Před náchodskou celnicí, ještě na polské straně, jsem si stopnul rozhrkaný polský náklaďák, takže jsem na celníky působil asi jako závozník, ani snad po mně nechtěli pas. Starý řidič v umatlané rádiovce huhlal tak, že jsem mu skoro nerozuměl, ale něco přece. Ptal se mě, odkud jedu, když jsem mu to vyložil, hned věděl. Naznačil jsem mu, že to je hrozné vracet se ze svobody do policejního státu. Chlap se uchechtnul a řekl: „Wolnosc bedzie. Bedze wkrótce“. A zase se uchechtnul.

Asi jsme mlčel. Svoboda bude. Blížili jsme se k Praze a byla úplná tma.

(Lidové noviny, 31. 10. 2009)