Jacek
Jaromír Nohavica
Když se dnes občas začtu do vzpomínek svých mnohých vrstevníků na dobu zpřed dvaceti let, je mi až stydno , jak jsem na rozdíl od nich mohl být tak nedůvtipný, neprozíravý a málo vnímavý. Oni už tehdy na podzim roku 1989 přeci věděli, že se režim hroutí, oni už tehdy cítili, že od komunistů nehrozí pražádné nebezpečí, oni už tehdy dobojovávali svůj vítězný boj s nepřítelem. To jenom já jsem připravoval svůj „dušičkový“ výlet do polské Wrocławi na Festival nezávislé kultury málem jako partyzánskou akci.
Dnes, kdy na cestě do polského Cieszyna přes řeku Olzu nemusíte už ani zpomalit svůj vůz, je až nepochopitelné, jak tam ještě před několika málo lety vůbec mohly stát ty pomyslné betonové zátarasy a celníci byli přísnější než uvaděčka v kině na mládeži nepřístupném filmu. Komunisté tak vehementně a ohnivě hlásali proletářský internacionalismus a přátelství mezi národy, až mne raději nepouštěli ani do spřáteleného Polska. Ještě, že jsem to měl z balkónu svého panelákového bytu na Zelené ulici v Českém Těšíně k Piastovské věži vzdušnou čarou pár set metrů a alespoň očima jsem si mohl létat od stolku, u něhož jsem četl Iwaskiewicze, do země, která byla jeho vlastí.
S Těšínem, městem, kde se v rodině českých muzikantů narodila má žena Martina a kam jsem se za ní přestěhoval po vojně, neboť v Ostravě to bylo s bytem a zaměstnáním prachmizerné, jsem měl velké štěstí. Koncem 70. a začátkem 80. let to bylo místo, které mi svým dotykem s velkou krásnou polskou kulturou umožnilo čerpat z bohatého a životadárného polského moře trochu té čerstvé vody do mého zatuchlého českého rybníčku. Nikdy bych nebyl tím, kým jsem, nebýt polských stromů, jejichž ovoce jsem ke svému českému masitému obědu jedl jako dezert.
Píseň Jacek jsem napsal zjara 89. roku a mám k ní několik osobnějších vzpomínek. Jednak jsem se tou písničkou pochlubil hned začerstva svému dohlížejícímu kapitánu Liberdovi, když se mne zase tak jednou vyptával, co právě dělám. Udal jsem hrdinně sám sebe, když jsem mu zbaběle prozradil, že jsem zrovna napsal tuto píseň a jak jsme tak seděli proti sobě, drze jsem mu ji zarecitoval. Myslím, že pochopil, neboť se mne otázal, zda si myslím, že hranice padnou. A já mu samozřejmě řekl, že to je jisté. A zeptal jsem se ho, zda ho jeho práce baví. Řekl, že ano, neboť se seznámí s mnoha lidmi.
Díky názvu písně je spousta mých posluchačůí přesvědčena, že je píseň napsána pro Jacka Kaczmarského, velkého polského barda. Byla by to krásná legenda, ale pravda to není. Jacek byl v té době, na jaře 89. roku, ještě v emigraci, tuším že v Austrálii, jeho písně jsem znal jen zběžně. Naše první setkání proběhlo až na jaře příštího roku na náměstí v Cieszynie, kde jsem mu zazpíval hlavně novou Vlaštovko leť. A teprve pak, okouzlen jeho krátkým vystoupením a osobním rozhovorem, jsem jej začal poslouchat a překládat zebrubněji.
Ale zpátky k mému podzimnímu cestování do Wrocławi. Tam jsem píseň Jacek zahrál jako své osobní poděkování přátelům z polské Solidarnosci, kteří celý festival připravili. Byly to krásné čtyři dny u blízkých kamarádů. Vlastně jenom tři, pátek až neděle, 3.-5. listopadu 1989. Já jsem si ale celý ten výlet musel ještě prodloužit o jeden den. Už ve středu večer mi totiž volal Pepík Štreichl, že budou od pátku polsko - české hranice pod velkou kontrolou. Myslím, že řekl rovnou: střeženy. Neptal jsem se ho, odkud to ví, je mi to jedno i dnes, ale protože jsem tušil (a případ Karla Plíhala a Emila Pospíšila, kteří byli zastaveni na přechodu v Náchodě, to potvrdil ), že je to více než pravděpodobné, začal jsem konat. Domluvil jsem se s naší kamarádkou Olinkou H., zdejší Polkou a Martininou svědkyní na svatbě, a ta mi u své babičky v polském Cieszynie odložila nějaké polské peníze. Ve čtvrtek brzy ráno, (oproti svým zvyklostem jsem vstal už za velké tmy někdy kolem šesté) jsem se bez kytary, abych nebudil žádné podezření, v kapse maje jen pozvání, které mi kdovíjakými cestami získali přátelé z polské Solidarnosci, vydal na Most přátelství. Vystál jsem si dlouhou frontu mezi těmi, kdož mířili do Polska za prací a měli oficiální propustky, a když se na mne celník zpytavě podíval, a zeptal se, kde mám kytaru, uraženě jsem mu odpověděl, že u hrobu příbuzných se přeci nezpívá. Bylo před dušičkami, to bylo zřejmě mé štěstí. Vpustil mne. Tak jsem se dostal poprvé do polského Cieszyna. Dům Olininy babičky jsem za svítání našel. Byla očividně zaskočena, co že si to ti Češi tak brzy zrána nenavymýšlejí , ale dostal jsem pár svých zlotých a mohl nasednout do autobusu a jet do Katovic. Poprvé v polském autobuse. V Katowicích jsem přestoupil na vlak a pozdě odpoledne, celou dobu na jedné noze v uličce, dojel do Wroclawi. Pro mne to byl zážitek jako z dobrodružného filmu. Tak jsme tu žili, milé děti.
Třešinkou na dortu byl můj návrat v neděli podvečer, kdy jsme se vraceli domů společně s Pavlem Dobešem. On řídil. Já tehdy auto ještě neměl. To překvapení strohé poručice, když mne zahlédla, a pronesla: Nohavica, jak vy jste se tu dostal ? stálo za to. A tak nás za odměnu pořádně prošasovala. Ovšem my už byli s Pavlem dopředu varováni a všechny rozvratné myšlenky jsme si vezli v hlavě. Pavel by mohl povídat. Vůbec by bylo zajímavé, sesbírat vzpomínky všech, kdož se do Wroclawi z Česka dostali. A jak tak koukám na společnou fotku z pódia, nebylo nás tam málo. Já, Pepa Nos, Pavel Dobeš, Petr Dopita, Petr Rímský, Pepa Štreichl. Emigranty nepočítám. Ti to měli snazší.
Samotný koncert vidím před očima jako dnes. Hlavně mne zaskočilo opravdu velké, bouřlivé a místy až dojemné přijetí Karla Kryla. A to nejen těmi několika desítkami Čechů, kteří se do sálu dostali, ale hlavně stovkami Poláků, pro něž byl už tehdy Karel velkou ikonou. Netušil jsem kolika lidem v Evropě Karel svými písněmi na vlnách Svobodné Evropy dodával síly. Zpíval tam některé své písně polsky a zněly moc povedeně a působivě. Říkal jsem si, kéž bych to taky jednou takhle mohl zkusit.
Samotný hektický pobyt ve Wroclawi se mi ztrácí v mlze. Jako útržky mi vyskakují vzpomínky na Karla , který se mne ptá, jaké to máme doma s daněmi, na sbírku, která se dělá na podporu potrestaného Standy Zárybnického, na Jardu Hutku, kterému jsem v šatně děkoval za to, že jsem se mohl na jeho písničkách tolik naučit, na karavan, v kterém spím, na polská knihkupectví, která byla plná knih, jaké jsem v Čechách v té době neviděl ani omylem, na spoustu polských mlaďochů, kteří nás nezištně ubytovávali, starali se o nás a těšili se spolu s námi, že to vše vyšlo, i na pány emigranty, kteří pořád společně špekulovali nad tím, kdy to doma praskne..
Ve vzduchu bylo cítit jaro národů.
Díky, mí polští přátelé, že jsem se ho u vás mohl poprvé nadechnout.