Wrocław 1989 byla úžasná
Tomáš Jirsa
Jako pravidelní posluchači Hlasu Ameriky (Svobodná Evropa byla tehdy více rušená) jsme nemohli nevědět o Festivalu nezávislé československé kultury, který pro nás připravovala Solidarność. Tušili jsme problémy při cestě přes hranice. Vláďa Stráský (dnes majitel sítě lékáren) tehdy dělal technika v českobudějovické nemocnici a přes svojí kamarádku v CKM domluvil pro osm lidí oficiální zájezd na návštěvu nemocnice ve Wrocławi. Všech osm lidí dostalo od CKM papíry k třídennímu zájezdu včetně fiktivně zajištěného ubytování. Cestoval s námi jeho brácha Jirka Stráský (dnes ředitel Jihočeské Hospodářské komory), Pavel Sadovský (tehdy i dnes výborný jihočeský ortoped), Tomáš Avramov a další …. Papíry od CKM se nám na hranicích hodily. Policajti vraceli všechny lidi z hranice zpět (někteří pak cestovali přes NDR, jiní přešli hranici „zelenou“, jako Jarek Nohavica), ale naše „potvrzení“ obraceli nahoru dolu a snažili se z nás vypáčit, že jedeme na festival. „Opravdu, ale opravdu, nás nějaká nezávislá kultura vůbec nezajímá, žádnýho Kryla neznáme, fakt jedeme na výměnný zájezd do wroclawské nemocnice, vždyť to s nimi máme domluvené….“, ujišťoval náš vedoucí zájezdu Vláďa Stráský policajty. Zejména Tomáš Avramov s vlasy do půl zad nepůsobil jako reprezentant československého zdravotnictví, ale papíry byly papíry, úřední šiml zařehtal a závora se zvedla!
Wrocław je kousek za hranicemi a hned po příjezdu do města nás čekali aktivisté Solidarnośći a ukazovali nám, kam se máme jet ubytovat a rozdávali programy festivalu. Spali jsme v nějaké vojenské ubytovně, ti později příchozí byli ubytováni také v kostele a různě. Ale o spánek ty tři dny vůbec nešlo. Již v pátek večer začínal program ve wroclawském divadle. To bylo nabité k prasknutí a stále dojížděli další návštěvníci (ti co jeli přes NDR či jiné přechody). Skvělý, skvělý, skvělý. Koncert byl úžasný, až nám štěstím až tekly slzy. Ten pocit obrovské svobody. Vystupující na podiu mluvili naprosto otevřeně, zpívali jsme písničky, které jsme znali jen z pásků. Skandovali jsme „příští rok v Praze“. Nikdo netušil, že to bude trvat pouhé tři týdny.
Druhý den jsme si třásli rukou s Karlem Krylem, Karlem Schwarzenbergem, domlouvali s Medou Mládkovou kde vystavit její sbírky, rozmlouvali se spisovateli, které jsme pouze četli a mluvili se zpěváky, které jsme pouze poslouchali. V okolí byly výstavy československých výtvarníků. Nedaleko divadla bylo malé knihkupectví, kde se dala koupit československá exilová literatura. Václav Havel, Pavel Tigrid, Václav Černý. Protože se předpokládaly kontroly na hranicích, organizátoři všem nabídli zabalit zakoupené knihy do balíčků s adresou domů s tím, že balíčky se převezou tajně přes hranice a v Československu rozešlou.
Knihy poštou nikdy nepřišly. Asi za dva měsíce se objevil v novinách inzerát, že kdo si zakoupil ve Wroclawi knihy, může si je vyzvednout v pražském Špalíčku. Byla tady SVOBODA!
Do Wrocławi jsem se po revoluci dostal ještě několikrát a vždy zajdu k divadlu, projdu si centrum, zajdu do toho malého knihkupectví a jsem z toho opětovně dojat. Nevím, zda jsme Polákům dostatečně poděkovali, že to tehdy pro nás zorganizovali. Díky.