Wrocław 1989
Čestmír Huňát
Do Polska jsem jezdíval od konce sedmdesátých let nasávat svobodnější atmosféru celkem často. Většinou se „zájezdy“ Jazzové sekce. Každý takový výjezd přestavoval spoustu zážitků – koncerty, filmy, divadelní představení, kluby, probdělé noci… A pak ohromně člověka nabíjelo to, že bylo na každém kroku cítit, že Poláci to nevzdávají.
Cesta do Wrocłavi v listopadu 1989 byla mou zatím poslední návštěvou Polska. Určitě k mé škodě a ostudě, ale i u nás se věci daly do pohybu, a nějak nevybýval čas. Tenhle výlet se lišil ode všech mých předešlých. Polsko bylo opravdu už svobodné, po letech jsem opět na vlastní oči a uši slyšel Kryla, Hutku, Veita a další, skvělá atmosféra, zprávy o berlínských demonstracích, setkání s lidmi z exilu, které jsem ještě nikdy neměl šanci potkat. To všechno bylo ale už mnohokrát popsáno.
Pokud se mne ale někdo zeptá na zážiky z Wrocławi, tak se mi vždy vybaví jedna, pro celou akci zcela bezvýznamná příhoda, kterou ale asi nikdy z mysli nevymažu. Po procesu s Jazzovou sekcí a po propuštění z vazby jsme byli už mnohem obezřetnější, pracovali konspirativněji než v minulosti. Což se samozřejmě StB moc nelíbilo a dávala nám to pocítit. Proto, i přes svůj nenapravitelný optimismus, jsem spíše počítal, že se v Československu poměry hned tak nezmění a i ve Wrocławi jsem se nenechával strhnout všeobecnou eufórií a byl jsem stále „ostražitý“. A to mne přivedlo do prekérní situace, na kterou vzpomínám dodnes. Do Polska jsme šťastně projeli našlapáni v jednom autě, s největší pravděpodobností to byla škodovka, Markéta, Ondřej, David, Přemek a já. Ani na žádných hranicích nám nic nesebrali, úžasné. Vezl jsem s sebou jednu ze sad fotografií Luboše Kotka pořízených před několika dny na demonstracích v centru Prahy. Mohl jsem tedy splnit své drobné poslání a fotografie předat dál někomu, kdo už bude vědět, jak s nimi naložit. V průběhu semináře jsem je tedy předal Janu Kavanovi. A tady nastal problém. Pan Kavan chtěl vědět, kdo je autorem oněch skvělých fotografií. To mě dost zaskočilo. Nebyl jsem zvyklý, že by se při našem počínání někdo ptal na něco, co nepotřeboval vědět a co jsem mu sám neřekl. A hlavně jsem nebyl připravený na to, že se toho dopustí profesionál. Měl jsem velké dilema, jak se zachovat, ale i přes příslib honoráře pro fotografa, jsem ho nakonec zatloukl a neprozradil. Opravdu jsem netušil, že už 17. listopadu se všechno zvrtne i u nás a nebude na tom záležet. A tak jsem asi připravil Luboše o nějaké peníze a možná i slávu. Dodnes, vždy když ho potkám, si na ten pro mne nepříjemný zážitek z Wrocławi vzpomenu. A jsem moc rád, že ony fotky byly nesčetněkrát publikovány a nemusí se nic tajit.