Wrocław 1989
Leona Havlová
Bylo mi dvacet a mýmu klukovi osmnáct. Rozhodli jsme se vyrazit do Wrocławi podívat se na zakázané písničkáře a užít si to. Jako studenti jsme moc peněz neměli, ale věděli jsme, že přímo z Prahy přes hranice neprojedeme. Koupili jsme si lístky na vlak, obloukem z Prahy přes Ostravu, oblékli se do trampského, jako že jedem na vandřík do Polska. Byla i možnost přespat v parku ve spacáčkách… Na hranicích kontrola i policajti, ale vše v pohodě. Dokonce jsme si říkali, že jsme to s naší prozíravostí přehnali.
Ve Wrocławi hned na nádraží čekali studenti z univerzity a odchytávali nás a zvali na koleje. My jsme ale už ve vlaku potkali studenta, který se nás ujal a na koleji ubytoval. Bylo to úžasně zorganizováno, na to že psané slovo jsme neviděli…..Pak si uvědomuji v odpoledních hodinách, že prolézáme krámky s literaturou, kde jsme poprvé viděli v polštině knihy od Václava Havla, Josefa Škvoreckého a dalších..Už jen vidět je oficialně tištěné byl zážitek. Večerní koncert byl plný emocí, když se říkalo kdo všechno neprojel přes hranice, např. Vladimír Merta. Ale hlavně si vybavím emigrantské písničkáře Vlasty Třešňáka, Vladimíra Veita, Karla Kryla, Jaroslava Hutku... a emoce, emoce, emoce… Ukořistili jsme vinil desku od Veita i s podpisem a jako klenot nesli na koleje. Věděli jsme, že do US torny ji nezbalíme, na rozdíl od různých tištěných letáčků, tak jsme se domluvili se studenty na srazu o Velikonocích na Sněžce a na předání. Ovšem jako neznalí katolických svátků jsme netušili, že Poláci je mají o týden dříve, a tak jsme se tam nepotkali, ale až o půl roku později, kdy přijeli na návštěvu do Prahy k nám.
Další den pro obří zájem a nadšení, myslím že Svatopluk Karásek sehnal v kapli prostory a možnost vystoupení, a pokračoval neplánovaný koncert dál. Protože jsme to chtěli vidět, tak jsme si nechali ujet spoj zpět a propadla nám jízdenka. Koncert skvělý, ale obavy z dopravy byly. Jeli jsme nočním vlakem na Kudowu Zdroj směrem k Náchodu.Věděli jsme,že domů nás už pustí. Lístek jsme měli, ale jen tak na pár km a dál ne... ani peníze. Podařilo se nám ovšem uplatit průvodčího v parním vláčku loveckým salámem, což považuji dodnes za výbornou kuriozitu. Pak pěšky v noci přes hranice na Náchod, já vycpaná ilegálními letáky a fotkami v podprsence i spodním prádle. Prošli jsme celkem v pohodě, ale bus do Prahy jel až ráno okolo čtvrté hodiny. Zima a nevyspaní dřímáme na schodech narvaného místenkového busu, kam nás řidič laskavě pustil. Ráno jsme se rozhodli nejít do školy a spát. Vězte, že tehdy to bylo téměř nemyslitelné mít neomluvené hodiny i na vysoké škole. Taky jsem dostala pěkný sprdunk, že začínám studium tímto nezodpovědným přístupem.
Asi za týden měl Vladimír Merta koncert v Praze a byl už velmi otevřený a nebál se říct bez náznaků, co si myslí. Po koncertu jsem za ním zašla dozadu, a bavili jsme se jak dlouho se to u nás ještě udrží, starý režim. On mi tehdy řekl: „To už se nepočítá na měsíce, ale na hodiny a dny“. A měl velkou pravdu.