Nejcitlivější místo režimu
BLAŽEK, Petr - PAŽOUT, Jaroslav (eds.): Nejcitlivější místo režimu. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných očima svých členů. Diskusní setkání 19. října 2007. Pulchra, Praha 2008, 143 s. + CD
Knihu je možné zakoupit v internetovém knihkupectví Kosmas.cz.
Publikace přináší záznam setkání členů a spolupracovníků Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, které se uskutečnilo 19. října 2007 v bytě rodiny Bendových, kde byl VONS před třiceti lety založen. Záznam z diskuse je doplněn faksimilemi archivních dokumentů, fotografiemi a kompletní elektronickou verzí samizdatového časopisu Informace o Chartě 77.
Bylo to nejcitlivější místo, které se dotýkalo tehdejšího režimu, protože to byly konkrétní případy, kde byl režim usvědčovaný ze lži. Protože taková všeobecná prohlášení, perzekuce v kultuře, nedostatek zdravotnictví, ekologická nedostatečnost a podobně, to byly otázky samozřejmě důležité, ale tady se na konkrétních případech ukazovalo, jak systém funguje. Tohle bych chtěl zdůraznit. A zároveň, že VONS, ale i Charta 77, přispěly k rozbití informačního monopolu, protože tím, že se věci dostávaly také ven, už nad tím režim neměl úplně vládu, protože uvnitř státu si to pohlídal, ale díky těm statečným, kteří informace rozšiřovali dál, se tento informační monopol vlastně rozbíjel.
Václav Malý (19. říjen 2007)
Z recenzí publikace:
Jednu z nejvýznamnějších opozičních aktivit normalizačního období připomíná originálním způsobem útlá knížka
s dlouhým názvem Nejcitlivější místo režimu: Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) pohledem svých členů (připravili Petr Blažek a Jaroslav Pažout, Pulchra, Praha 2008). Autorům se podařilo sezvat k diskusi 26 členů VONS (z celkového počtu 44) a ve čtyřech blocích se zajímavým způsobem probrala normalizační i popřevratová historie této organizace. Přepis diskuse doplněný o dokumenty je cenným pramenem pro dějiny opozice, ale také důležitým svědectvím o lidské paměti a interpretaci vlastní minulosti. (caj)
Dějiny a současnost, roč. 30, č. 6 (2008), s. 48.
Co se za eufemismem spokojeného života v době normalizace skrývalo, popsala už o rok dříve Charta 77: nedodržování základních lidských práv, špiclování, od útlého věku indoktrinace komunistickou ideologií, ekonomické nedostatky. Charta vyzvala k dialogu, ale podrážděný režim odpověděl agresivní perzekucí. Po Praze
i jiných městech se proto někteří občané začali pohybovat s „bezpečnostními balíčky“. Neboli kartáčkem na zuby, pastou a zásobou cigaret pro případ náhlého zatčení.
Už v lednu 1978 zatkla Státní bezpečnost Václava Havla, Pavla Landovského a Jaroslava Kukala. Zadržela je
u vinohradského divadla a obvinila z výtržnictví, neboť mířili na ples železničářů v Národním domě. Z iniciativy matematika Václava Bendy pak vznikl tzv. Výbor tří, usilující o jejich propuštění. Kupodivu policie zadrženou trojici „výtržníků“ po několika týdnech skutečně pustila. „Podobné případy bychom měli důkladněji monitorovat a upozorňovat na ně, asi to má nějaký vliv,“ prohlásil pak Havel.
O několik týdnů později, 27. dubna 1978, spatřil v pražském bytě manželů Bendových světlo světa zakládající dokument Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Na tomto symbolickém místě se v říjnu 2007 sešlo šestadvacet bývalých členů výboru, aby diskutovali s historiky o počátcích jeho činnosti, represích ze strany policie a justice či o práci VONS po roce 1989. Výsledkem je kniha Nejcitlivější místo režimu. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných pohledem svých členů, kterou připravili k vydání pro nakladatelství Pulchra historici Petr Blažek a Jaroslav Pažout. Vyšla u příležitosti semináře o VONS pořádaného minulý týden Senátem ČR.
Jaroslav Formánek - Nejste v tom sami (Respekt, č. 18, 26. duben 2008.)
Ten přepis je poutavým materiálem z několika důvodů. Ukazuje, jak nespolehlivá je lidská paměť, i ta kolektivní: účastníci diskuse se přou o data, jména, události. Obzvláště Petr Uhl mnohočetně vyniká - koriguje druhé, apeluje na ostatní, jak mají jeho výrokům rozumět, vypadá to, že paměť má vynikající, ale občas někdo jiný učiní poznámku, která takový dojem poněkud podryje. Václav Havel se postupně z debaty vytrácí, naopak hlasy Jana Rumla a Václava Malého získávají na síle. Velmi aktivními jsou i Otta Bednářová, Jarmila Bělíková a Anna Šabatová. Záznam dává tušit, jak muselo být obtížné protestní dokumenty formulovat, dosáhnout v nich konsenzu. I proto konečný tvar prohlášení VONS určoval velmi omezený počet lidí, kteří se relativně rychle dokázali domluvit.
Historici se snaží svými vstupy vtisknout diskusi řád přinejmenším chronologický, ale počínají si naštěstí obezřetně; je-li to jen trochu možné, nechají debatu plynout. Neboť při mnohohlavém vzpomínání se nelze dobrat faktografické závaznosti (příznačně jsou to několikrát badatelé, kdo napovídá někdejším aktérům data a souvislosti). Prvořadě tudíž běželo o zpřesnění a inspirativní nahlížení určitých rysů: jak výbor fungoval po lidské stránce, jak udržoval vztahy s ostatními opozičními skupinami domácími i s některými subjekty zahraničními, jak své tehdejší postupy vidí účastníci dnes. Tím je zajímavá psycho-sociálně-politická rovina diskuse: jak, kdo a na co v ní zareagoval. Průběh debaty nemá daleko k dramatické stavbě, neboť vše tu nevyhnutelně spěje k případům Věry Vránové a Josefa Danisze, kteří coby členové výboru intenzivně - a za nemalé peníze - spolupracovali s StB.
Josef Chuchma - O některá fakta se režim raději nezajímal (MF Dnes, Kavárna, 9. srpen 2008)